PŘÍPAD ZÁHADNÉ VŠUDYPŘÍTOMNÉ KLÁRY

Jazyky jsou skvělá věc. Jsou zdrojem dorozumění… a někdy i naopak. Může to být i opravdická detektivka! Opravdu! Sama jsem to zažila!

Předkládám vám příběh, jaké píše život. Co příběh, záhadu!  Jak se časem ukázalo, tak záhadu jazykovou.  Cože?  Inu, za chvíli pochopíte!

Vydaly jsme se právě z Barcelony do Madridu. Já a moje dcerka, cestovatelky jak víno. Autobusem. Nádherná cesta pouští, doslova měsíční krajinou… cesta trvá asi 7 hodin. Máme štěstí, jedeme krásným klimatizovaným autobusem, mám radost, je to ta nejlepší možná cesta, aspoň pro mě. Cestování je príma, užívám si to. Málem mě mrzí že to uteče  jako blesk…

Ale moje devítiletá parťačka to vidí jinak a kouká nejen ven z okna, ale i kolem sebe. „Mami… “ přitulí se, a hlasitě šeptá. „Klára je asi hodně častý jméno ve Španělsku, že? “

Zaskočila mně. „No, to nevím… možná?  Hmmm… Proč?“

Spiklenecky šeptá dál: „Ti páni, “ („nenápadně“ na ně ukáže oběma směry), „vypadají, že se neznají. Ale OBA volali té Kláře! Slyšela jsem je! Poslouchej, už zas jí volá!“

Oči má navrch hlavy.

Pán za námi, asi obchodník, využívá cestu k dlouhým a četným telefonním hovorům.

„Claro, claro,“ přikyvuje do telefonu a mně ta záhada pomalounku dochází.

„Proč se směješ, mami? A už jsi přišla na to, jak je to s tou Klárou?“

Jasně! Zalykám se smíchy.

Claro! CLARO QUE SÍ! 

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů